Dnes se opět podíváme na otázku, která všem příznivcům fitness světa nedává spát. Jedni říkají, že dřepy jsou v pohodě, jiní se jim vyhýbají jako čert kříži. Může každý z nás provést ten kýžený dřep s napřímeným trupem nebo je to geneticky nemožné?
Dřep je u nás po celý náš život, doprovází nás téměř kdekoliv a kdykoliv. Jeho nejlepší provedení zvládne batole v 2. roku života a potom se to začíná měnit. Díky unikátní stavbě těla každého jedince je celý proces dřepění naprosto unikátní. Co všechno jej tedy ovlivňuje?
Například stavba kyčelních kloubů, především i hloubka kloubní jamky. Ta totiž ovlivní, jak hluboko se atlet dostane, zatímco se bude cítit komfortně. V přímé návaznosti pak lze vidět, jakou sílu může atlet z této pozice produkovat. Své k tomu řekne i atletova tělesná mobilita. Rozsah kotníků a stehen určí, zdali budou dřepy dostatečně kvalitní. Určují totiž těžiště. To nás přivádí k otázce, máte napřímený v dolní pozici dřepu? Ne? Tak pracujte na mobilitě.
Utopicky přesný dřep však závisí na genetice, rutinním procvičováním mobility se k němu přiblížíte, ale nikdy jej nedosáhnete. Spíše vypilujete techniku.
Zatížení musí být přiměřené, nikoliv přílišné. Tělo musí mít čas se přizpůsobit. Když postupujete správně, tak se dočkáte výsledků. Například u některých vzpěračů bylo možné sledovat v procesu adaptace i hypertrofii předního zkříženého vazu a úponového vazu čéšky. Což v překladu pro smrtelníky znamená posílení vazů, které následně snesou větší zátěž. Jak se to stalo? Stačilo procvičovat hluboké dřepy.
Nelze také opomenout pomalý běh a dynamickou chůzi, které prospívají pro zdraví kloubní chrupavky. Během těchto aktivit, totiž chrupavka dostává ‚‚kloubní maz‘‘, který je pro ni prospěšný.